Taháky nejen do češtiny!!!

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ne (3926)
 

Ano (3845)
 

Odkazy

Písničky z filmů ZDARMA

Mamma mia!, Honey, Let´s Dance a dalších mnoho hudebních a tanečních filmů...

Libimseti.cz

Založ si vlastní profil a najdi spoustu kamarádů....

Španělština pro každého

Španělská slovíčka, slovesa, fráze,diskuze,.....

MP3 zdarma

Tisíce mp3trojek zdarma!!!!!!!

AUKRO

Každý den nové zboží...od 1Kč!!

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

Statistika

Honoré de Balzac

Evženie Grandetová

úryvek
.....Druhý den po její smrti pocítila Evženie, že musí ještě víc přilnout k tomuto domu, kde se narodila, kde tolik vytrpěla, kde její matka právě zemřela. Nemohla pohlédnout na okno a na vyvýšenou židli v síni, hned se rozplakala. Zdálo se jí, že předtím neznala duši svého starého otce, když viděla, jak ji teď obklopuje nejněžnější péčí: Přicházel jí nabídnout rámě, když šla k obědu, celé hodiny na ni pohlížel okem téměř laskavým, zkrátka choval ji, jako by byla ze zlata. Starý bednář se podobal tak málo sám sobě, tolik se třásl před svou dcerou, že Nanon a Cruchotovci, svědkové jeho skleslosti přičítali to jeho vysokému stáří a báli se, aby jeho schopnosti nějak neochably. Ale v den, kdy se rodina oblékla do smutku, po večeři, k níž byl pozván notář Cruchot, jenž jediný znal tajemství svého klienta, Grandetovo chování se vysvětlilo. Když bylo odneseno se stolu a dveře pečlivě zavřeny, řekl Grandet Evženii: Dítě drahé, tys tedy dědičkou po své matce a my spolu musíme uspořádat některé věci. Není-liž pravda, Cruchote?
Ano.
Je nutné, abychom se tím, tatínku, obírali hned dnes?
Ano, ano dcerunečko. Nemohu už déle zůstávat v nejistotě, ve které teď žiji. Myslím, že mi jistě nechceš působit starosti.
Ale tatínku...
Tak to tedy musíme všechno uspořádat dnes večer.
Co mám dělat?
Ale dcerunečko, to se mě netýká. - Řekněte jí to, Cruchote.
Slečno, váš pan otec nechtěl ani rozdělit, ani prodat své statky, ani platit nesmírné poplatky ze svých hotových peněz. Z té příčiny by bylo třeba upustit od soupisu celého majetku, který je dnes nerozdělen v rukou vašich a vašeho pana otce...
Cruchote, jste si tím jist, abyste o tom takhle mohl mluvit před mou dcerou?
Nechte mě mluvit, Grandete.
Ano, ano příteli. Ani vy, ani dcera mě přece nechcete okrást. Viď dcerunečko?
Ale co mám dělat, pane Cruchote? zeptala se Evženie netrpělivě.
Nuže, řekl notář, bylo by potřebí podepsat tuto listinu, jíž byste se vzdala dědictví po své paní matce a ponechala svému otci užívání vašeho společného jmění; on by vám zaručil prosté vlastnictví...
Nerozumím ani zbla, co mi to tu povídáte, odpověděla Evženie. Dejte mi listinu a řekněte mi, kde se mám podepsat.
Starý Grandet se díval z listiny na dceru a z dcery na listinu; byl tak prudce vzrušen, že si osušil několik kapek potu, které mu vyrazily na čele.
Dceruško, řekl Evženii, kdyby ses místo podpisu této listiny, jejíž registrování by stálo moc peněz, chtěla krátce a dobře vzdát dědictví po své drahé nebožce mamince a spolehnout, co se budoucnosti týče, ve všem všudy na mne...byl bych radši. Dával bych ti měsíčně hezkou rentičku jednoho sta franků. Vidíš, mohla by sis z toho zaplatit mší, kolik bys chtěla...Tak co, sto franků měsíčně, v librách?
Udělám všechno, jak ty chceš, tatínku.
Slečno, řekl notář, je mou povinností vás upozornit, že se zbavujete...
I co, Bože můj, co mi na tom záleží?
Mlčte Cruchote. - Tak tedy je to smluveno, hotovo, zvolal Grandet, bera dceřinu ruku a plácaje si s ní. Evženie, ty už slovo zpět nevezmeš, jsi poctivé děvče, co?
Ach tatínku...
Vřele ji objal, stiskl ji do náručí, div ji neudusil.
Jdi dceruško, dáváš svému otci nový život; ale vracíš mu, co on dal tobě: jsme vyrovnáni. Takhle se má obchodovat. Život je obchod. Žehnám ti! Jsi ctnostná dívka, máš ráda svého tatínka. Teď si dělej, co chceš. - Tak tedy, Cruchote, zítra na shledanou, řekl, dívaje se na zděšeného notáře. Připravte zříkací listinu pro soud.
Nazítří k polednímu bylo podepsáno prohlášení, kterým Evženie oloupila sama sebe. Přes slovo, které dal starý bednář, ke konci roku z těch měsíčních sta franků nedal ještě ani sou, ačkoliv to tak slavnostně dceři slíbil. A proto také, když se mu o tom Evženie žertem zmínila, nemohl se ubránit, aby se nezačervenal. Odešel rychle do své pracovny, vrátil se a podal jí asi třetinu klenotů, které vzal svému synovci.
Tu máš, děťátko, řekl hlasem plným ironie, chceš tohleto místo svých dvanácti set franků?
Opravdu, tatínku, ty mi to dáváš?
Stejně tolik ti jich vrátím napřesrok, pravil házeje jí šperky do klína. A tak budeš mít zakrátko všechny jeho cetky, dodal a mnul si ruce, všecek šťasten, že může spekulovat s city své dcery.
Ačkoliv byl ten stařec ještě zdatný, cítil potřebu zasvětit dceru do tajů domácnosti. Dvě léta za sebou musila před ním dávat rozkazy, co se týče jídelních lístků, a přijímat naturálie od pachtýřů. Ponenáhlu ji naučil, jak se jmenují jeho statky a vinice a jakou mají výměru. Když šlo na třetí rok, přivykla už tolik jeho skrblickým způsobům, proměnil je v ní tak silně v přirozené návyky, že jí mohl beze strachu svěřit klíče od pokladny a učinit z ní paní domu.
Přešlo pět let, aniž co významného porušilo jednotvárnost života Evženie a jejího otce. Byly to stále tytéž úkony, pravidelné jako staré pendlovky. Hluboký smutek slečny Grandetové nebyl nikomu tajemstvím; ale ač mohl každý tušit jeho příčinu, ona nikdy nepronesla jediné slovo, které by potvrdilo domněnky, vznikající ve všech saumurských společnostech o srdci bohaté dědičky. Její jediná společnost se skládala ze tří Cruchotů a z některých jejich přátel, kteří jimi byli nenápadně uvedeni do jejího domu. Naučili jí hrát whist, a přicházeli posedět každého večera. Roku 1826 její otec, cítě tíhu churavosti, byl nucen zasvětit ji do tajemství svých pozemských statků a doporučoval jí, aby se v nesnázích obracela vždycky na notáře Cruchota, jehož poctivost znal. Potom ke konci tohoto roku byl stařec ve věku dvaaosmdesáti let stižen ochrnutím a to rychle postupovalo. Pan Bergerin udělal nad Grandetem kříž. Při myšlence, že bude brzy sama na světě, přitiskla se Evženie ještě blíže k svému otci a sevřela silněji to poslední pouto lásky. V jejích myšlenkách, tak jako v myšlenkách všech milujících žen, láska byla celým světem a Karel tu nebyl. Byla plna péče a něžnosti k svému starému otci, jehož síly začínaly slábnout, ale jehož lakota se pudově udržovala. Proto se také smrt toho člověka nijak nelišila od jeho života. Od rána se dával vozit sem a tam od krbu svého pokoje ke dveřím pracovny asi plné zlata. Seděl bez hnutí, ale prohlížel si úzkostlivě všechny, kteří ho přišli navštívit, a díval se na okované dveře. Musili mu vysvětlovat příčinu sebemenšího šramotu, který zaslechl v domě; a k velkému údivu notářovu slyšel i zívání psa na dvoře. Ze své zdánlivé tuposti se na den a hodinu probouzel, když měl přijímat pachtovné, když měl dělat účty s nájemci nebo vydávat kvitance. Tu škubal svým křeslem na kolečkách tak dlouho, dokud nedojel až naproti dveřím své pracovny. Dcera mu ji musela otevřít a on bděl nad tím, aby ona sama v tajnosti uložila pytlíky s penězi hezky na sebe a aby pak zavřela dveře. Vracel se mlčky na své místo, jakmile mu pak vrátila drahocenný klíč, stále zastrčený v kapse u vesty, kterou si občas ohmatával. Ostatně jeho starý přítel notář, tuše, že si bohatá dědička vezme nevyhnutelně jeho synovce prezidenta, kdyby se Karel nevrátil, zdvojil péči a pozornost: Přicházel každodenně pro Grandetovy rozkazy, na jeho pokyn jezdil do Froindfondu, na pole, na louky, na vinice, prodával sklizně a měnil všechno ve zlato a stříbro, které se potají hromadilo v narovnaných pytlích v pracovně. Konečně přišly dny smrtelného zápasu, kdy silné Grandetovo ústrojí bojovalo s rozkladem. Chtěl sedět u krbu přede dveřmi své pracovny. Tahal na sebe a ovinoval kolem sebe všechny přikrývky, které mu dávali, a říkal služce Nanon:
Přitiskni to na mne, přitiskni, ať mě neokradou!
Když mohl otevřít oči, do nichž se soustředily všechny zbytky jeho života, obracel je hned k pracovně, kde ležely jeho poklady, a říkal dceři hlasem, který prozrazoval jakýsi šílený strach:
Jsou tam? Jsou tam?
Jsou tatínku.
Dej pozor na zlato...polož to zlato přede mne!
Evženie mu rozložila louisdory na stůl a on celé hodiny setrvával s očima upřenýma na louisdory jako dítě, které začíná pozorovat a dívá se hloupě stále na týž předmět. A jako dítěti i jemu uklouzl namáhavý úsměv.
To mě hřeje! říkal leckdy a na jeho tváři se objevil výraz blaženosti.
Když ho přišel farář zaopatřit, jeho oči, zdánlivě už několik hodin mrtvé, oživly při pohledu na kříž, na svícny a stříbrnou kropenku, na kterou se upřeně díval; a jeho hrbol na nose se tentokrát naposled pohnul. Když kněz přiblížil k jeho rtům zlatý kříž, aby umírající políbil obraz Kristův, mávl strašně rukou, jako by jej chtěl chytit, a toto poslední vzepětí sil ho stálo život. Volal Evženii. Neviděl ji, ačkoliv klečela před ním a zkrápěla svými slzami ruku již chladnoucí.
Tatínku, požehnej mi! prosila ho.
Dobře o všechno pečuj. Vydáš mi z toho tam nahoře! řekl jí - a tím posledním slovem dokázal, že křesťanství je asi náboženstvím lakomců.
....
Žádné komentáře
 
.