Taháky nejen do češtiny!!!

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ne (3926)
 

Ano (3845)
 

Odkazy

Písničky z filmů ZDARMA

Mamma mia!, Honey, Let´s Dance a dalších mnoho hudebních a tanečních filmů...

Libimseti.cz

Založ si vlastní profil a najdi spoustu kamarádů....

Španělština pro každého

Španělská slovíčka, slovesa, fráze,diskuze,.....

MP3 zdarma

Tisíce mp3trojek zdarma!!!!!!!

AUKRO

Každý den nové zboží...od 1Kč!!

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

Statistika

Edgar Allan Poe

Vražda v ulici Morgue (2.pokračování)

„Očekávám teď,“ pokračoval hledě ke dveřím našeho příbytku, „očekávám teď člověka, který podle mého není pachatelem toho masakru, ale má v něm nepochybně prsty. Za zločiny, ze jejich nejohavnější část, pravděpodobně neodpovídá. Doufám, že tento předpoklad souhlasí –na něm totiž stavím naději, že celou záhadu objasním. Čekám toho člověka zde,v tomto pokoji-čekám ho každým okamžikem. Kdož ví, třeba taky nepřijde, ale je pravděpodobnější, že se objeví. Jestliže přijde, musíme ho zadržet. Tady jsou pistole-ob víme, jak s nimi naložit, vyžádá-li to situace.“ Uchopil jsem pistoli, aniž jsem si pořádně uvědomil, co dělám, nebo uvěřil, co slyším, zatímco Dupin mluvil dál, jako by vedl monolog. Již jsme se zmínil o jeho exaltovaném projevu v takových chvílích. Adresoval sice svou promluvu mně, ale jeho hlas, i když nebyl nijak hlučný, měl onu intonaci, jakou do hlasu obvykle vkládáme, oslovujeme-li někoho na velkou dálku. Jeho oči prosty jakéhokoli výrazu, civěly do stěny. „Že ty rozkacené hlasy, které sousedé zaslechli cestou o schodech, nebyly hlasy těch dvou žen, nám průkazně potvrdily výpovědi. To nám vyvrací veškeré pochybnosti v tom smyslu, jestli snad stará paní nejdříve neusmrtila svou dceru a potom nespáchala sebevraždu. Dotýkám se toho hlavně proto, abychom zachovali melodický postup – paní L´Espanayové by samozřejmě zdaleka nestačily síly n a to, aby vrazila dceřino tělo do krbu tak, jak tam bylo nalezeno;a sama pak utrpěla taková zranění, jaká už svou povahou naprosto vylučují sebevražedné úmysly. Vraždu tedy spáchal někdo třetí. A hlasy této třetí strany bylo slyšet na schodišti. Všimněme si teď blíže svědeckých výpovědí o těch hlasech-ne výpovědí jako celku, ale toho, co na nich bylo zvláštního. Zpozoroval jste na nich něco zvláštního?“ Podotkl jsem, že svědkové se sice do jednoho shodovali v domněnce, že hrubý hlas patřil Francouzovi – kdežto o vřeštivém nebo – jak ho jeden z nich označil – skřípavém hlase se značně rozcházeli. "To je obsah svědectví", řekl Dupin, "ne jeho zvláštnost. Nepozoroval jste zřejmě nic nápadného. a přece tu něco stálo za pozornost. Svědkové, jak jste poznamenal, se shodovali v označení hrubého hlasu - v tom byli všichni zajedno. Ale pokud jde o vřeštivý hlas, je velmi zvláštní ne to, že se rozcházeli, nýbrž skutečnost, že Ital, Angličan, Španěl, Holanďan i Francouz se jej snažili charakterizovat jako cizince. Každý z nich je přesvědčen, že to nebyl hlas jeho krajana. Žádný z nich jej nepřirovnává k hlasu příslušníka národa, jehož jazykem sám mluví - naopak. Francouz jej pokládá za hlas Španěla a prý by i "některá slova rozeznal, kdyby se vyznal ve španělštině". Holanďan tvrdí, že to byl podle všeho Francouz, ale dočetli jsme se, že svědek "neumí francouzsky, a proto byl yslýchán prostřednictvím tlumočníka". Angličan se domnívá, že to byl hlas Němce, ale německy neumí". Španěl říká, že to byl bezesporu Angličan, jenže tak soudí veskrze podle přízvuku, jelikož angličtinu neovládá". Ital má dojem, že to byl Rus, ačkoli se "s rodilým Rusem nikdy nesetkal". Druhý Fancouz se nadto rozchází s prvním a je si jistý, že hlas mluvil italsky jenže této jistoty nayl podobně jako Španěl "z přízvuku, neboť tohoto jazyka není znalý". Představte si, jak cize a nezvykle ten hlas musel opravdu znít, když se o něm mohly sejít takovéto výpovědi - když ani v jeho tónech nerozenali příslušníci pěti velkých evropských národů nic povědomého! Třeba mi řeknete, že to mohl být hlas Asijce nebo Afričana. Paříz sice neoplývá Asiaty ani Afričany, ale chtěl bych vás teď-aniž bych námitku vyvracel-upozornit na tři maličkosti. Jeden svědek označil hlas spíš za skřípavý než vřeštivý. Jiní dva jej vylíčili jako chvatný a přerývaný. Ve slovech či zvucích, které se podobaly slovům, nikdo nic srozumitelného nerozpoznal. Nevím, do jaké míry jsem až dosud zapůsobil na vaši vnímavost, ale troufám si tvrdit, že oprávněné dedukce třeba jen z téhle části výpovědi-o hrubém a vřeštivém hlase-stačí samy o sobě vzbudit podezření, které určuje směr veškerému dalšímu postupu v řešení této záhady.Řekl jsem „oprávněné dedukce!, ale to plně nevystihuje co mám na mysli. Chtěl jsem naznačit, že to jsou jediné správné dedukce a že z nich jako jediný možný důsledek vyplývá nevyhnutelné podezření. Jaké podezření, o tom zatím ještě pomlčíme. Byl bych jen rád, abyste si uvědomil, že ve mně vyvstalo tak naléhavě, že mému vyšetřování na místě činu dalo určitou formu-jistý směr. Přenesme se teď v duchu tam do toho pokoje. Po čem tu budeme pátrat nejdříve? Po prostředích, které vrahům dopomohly k útěku. Snad nemusím podotýkat, že ani jeden z nás nevěří v nadpřirozené jevy. Slečnu a paní L´Espanayovy nesprovodili ze světa duchové. Pachatelé byli hmotní a hmotnou cestou uprchli. Ale jak? O tomto problému se dá naštěstí uvažovat pouze z jednoho hlediska, a to nás nezbytně dovede k definitivnímu rozhodnutí. Probereme postupně všechny možnosti úniku. Je jasné, že vrahové byli v místnosti, kde byla nalezena slečna L´Espanayová, nebo alespoň ve vedlejší místnosti, když lidé z ulice stoupali po schodech. Únikové cesty musíme tedy hledat jen v těch pokojích. Policie proslídila skrznaskrz všechny podlahy, stropy a zdivo. Jejich bystrozraku by sotva ušel nějaký tajný vchod. Přesto jsem jejich očím nedůvěřoval a spoléhal se na vlastní. Ne, žádný tajný vchod jsem nevypátral. Obojí dveře z pokojů na chodbu byly zamčeny, klíče zastrčeny zevnitř. Podívejme se na komíny. Třebaže do výše osmi až deseti stop nad krbem jsou normálně široké, neprolezla by jimi v hořejších partiích ani větší kočka. Když jsme takhle všechny uvedené možnosti úniku dokonale vyloučili, zbývají nám okna. Předními okny se nikdo nemohl spustit dolů, aniž by nebyl zpozorován davem v ulici. Vrahové tedy museli nutně utéct okny do dvora. Jestliže jsme došli tak jednoznačně k tomuto závěru, nebyli bychom dobrými logiky, kdybychom jej odmítli pro jeho zdánlivou nemožnost. Záleží jen na nás, abychom dokázali, že zdánlivá nemožnost není vpravdě vůbec nemožností. V tomto pokoji jsou dvě okna. K jednomu je docela volný přístup, nestojí předním žádný nábytek. Kdežto dolní půlka druhého zastiňuje čelní pelest bytelné postele, která je přistrčena až těsně k rámu. První okno našla policii pevně zatlučené zevnitř místnosti. Odolávalo náporu mužů, kteří se je snažili vší silou vytáhnout. Do jeho rámu po levé straně byla nebozezem vyvrtána díra a v ní vězel takřka po hlavičku tlustý hřebík. Při prohlídce druhého okna objevil podobný hřebík, zaražený podobným způsobem; i tento rám se marně namáhali vysunout. To byl pro ně přesvědčující důkaz, že tudy zločinci neutekli. A proto už pokládali za nadbytečné hřebíky vytáhnout a otevřít okna. Já jsem se průzkumem zabýval poněkud zevrubněji-z důvodu, který jsem už udal. Věděl jsem, že právě tady musím dokázat, že zdánlivá nemožnost není vpravdě nemožností. Začal jsem o věci přemýšlet empiricky. Vrahové nesporně uprchli jedním z těchto oken. V tom případě nemohli znovu upevnit pohyblivé rámy zevnitř tak, jak byly nalezeny-samozřejmost této úvahy odradila policisty od dalšího pátrání v tomto okruhu. Přesto byly rámy upevněny. Mají tedy nepochybně schopnost upevnit se vlastí silou. Tento závěr je nevyhnutelný. Přistoupil jsem k volnému oknu, dost pracně jsem vytáhl hřebík a pokusil jsem se vysunout spodní rám. Jak jsem předvídal, vzdoroval mému úsilí. Teď už jsem věděl, že okno drží skrytá pružina, a to mě utvrdilo v přesvědčení, že aspoň mé premisy jsou správné, ať se problém s hřebíky jeví dosud sebezáhadněji. Po krátké, ale bedlivé prohlídce jsem skrytou pružinu objevil. Stiskl jsme ji a ověřil si svůj nález, ani jsem se nepokusil okno vysunout. Vrátil jsem hřebík do původní polohy a pozorně jsem se na něj zadíval. Člověk, který tímhle oknem unikl, mohl docela dobře rám zvenčí zasunout-pružina by jej zachytila-avšak zarazit hřebík zpátky bylo vyloučeno. Závěr byl jasný a opět zužoval okruh mého pátrání. Vrahové museli utéci druhým oknem. Předpokládal jsem, že péra u obou rámů budou patrně stejná a že tedy musím hledat odlišnost v hřebících-anebo aspoň e způsobu, jakým jsou zatlučeny. Stoupl jsem si na postel a přes čelní pelest jsem podrobně zkoumal druhé okno. Strčil jsem ruku za pelest a ihned jsem nahmatal a stiskl péro, které bylo, jak jsem předvídal, totožné s vedlejší pružinou. Teď byl na řadě hřebík. Byl právě tak tlustý jako ten první a zaražený stejným způsobem, téměř po hlavičku. Jestli si myslíte, že mě to zmátlo, pak jste na omylu a nepochopil jste podstatu indukční metody. Šel jsem po stopě jak spolehlivý ohař a ani na vteřinku jsem ji neztratil. Čich mě nezklamal. Jediný článeček řetězu nebyl narušen. Sledoval jsem tajemství až k jeho výchozímu bodu a tím bodem byl-hřebík. Podobal se, jak říkám, v každém ohledu svému kolegovi ze sousedního okna, jenže tento fakt byl směšně malicherný proti mému přesvědčení, že mám před sebou klíč k definitivnímu rozuzlení. S tím hřebíkem je jistě něco v nepořádku, řekl jsem si. Dotkl jsem se ho-a hlavička s kousíčkem dříku mi zůstala v prstech. Zbytek dříku zůstal v otvoru, kde se zlomil. Stalo se to už před delší dobou (kraje úlomků byly totiž zrezivělé) a příčinou byla zřejmě rána kladivem, po které se část hlavičky a dříku zasekla seshora do spodního rámu. Opatrně jsem tento koneček zasunul do otvoru, odkud jsem jej vyňal-a podoba bezvadného hřebíku byla dokonalá, nic nebylo znát. Stiskl jsem péro a lehce povytáhl okno-hlavička hřebíku cestovala s ním, pevně zeseknuta do svého lůžka. Zavřel jsem okno a dojem celistvosti byl opět dokonalý. Až potud přestala být tedy záhada záhadou. Vrah uprchl oknem, k němuž byla přistavena postel. Když po jeho úniku okno vlastní vahou (nebo s vrahovým přispěním) sklouzlo, pevně je zachytila pružina: a tlak této pružiny přičítala policie mylně hřebíku a považovala proto další šetření za zbytečné. Je tu další oříšek: jak pachatel slezl dolů? Na tuto otázku jsem dostal uspokojivou odpověď za pochůzky kolem domu. Něco přes pět stop od dotyčného okna vede drát hromosvodu. Odtamtud by nikdo na okno nedosáhl, natož pak do něho vlezl. Všiml jsem si však, že okenice ve třetím patře jsou zvláštního druhu, kterému pařížští tesaři říkají ferrades. Dnes se jich používá málokde, ale na starých budovách v Lyonu a Bordeaux jsou ještě hodně vidět. Mají tvar obyčejných dveří /jednoduchých, ne křídlových), až na to, že jejich hořejší polovina mívá mřížkovou výplň, za kterou je možno velmi pohodlně zachytit se rukama. V našem případě jsou okenice dobré tři stopy široké. Když jsme se na ně ze dvora dívali, byly obě pootevřeny tak, že se stěnou domu svíraly pravý úhel.Policie si pravděpodobně právě tak jako my prohlížela dům zezadu, jenže se na okenice dívala v přímce jejich šíře (přímým pohledem samozřejmě zkrácené) a nepostřehla jejich skutečné rozměry-anebo je koneckonců postřehla a nepřikládala jim patřičný význam. Jakmile totiž jednou došla k závěru, že rudy nikdo nemohl uniknout, podnikla v tomto směru pochopitelně jen velmi povrchní pátrání. Mě ale bylo jasné, že kdyby se okenice okna, za kterou je postel, přirazila až ke zdi, byl by její okraj pouhé dvě stopy od hromosvodu. A bylo také nasnadě, že s mimořádnou dávkou mrštnosti a odvahy se lupič mohl přehoupnout z drátu do okna. Stačilo dohmátnout na vzdálenost dvě a půl stopy (předpokládáme, že okenice byly dokořán) a přidržet se pevně mříží. Pak se možní pustil drátu, vzepřel se nohama pevně o zeď a prudce se vymrštil i s okenicí, kterou pak přibouchl k oknu-a jestli okno bylo v tu chvíli otevřeno, můžeme si docela dobře představit, že vletěl rovnou do pokoje.
Mějte prosím zvlášť dobře na paměti, že jsem hovořil o mimořádné dávce mrštnosti, které bylo třeba k úspěšnému provedení tak náročného a krkolomného kousku. Rád bych vás nejprve přesvědčil, že takový výkon je vůbec proveditelný-ale za druhé, a to zejména, bych si přál vštípit vám do vědomí tu výjimečnou, takřka nadpřirozenou obratnost, která výkon umožnila.
Bezpochyby si myslíte, že bych lépe své při posloužil - řečeno po právnicku - ,kdybych tu nezbytnou obratnost spíš podceňoval, než její pravý význam tolik zdůrazňoval. V právním sporu se to snad dělává, ale rozum se takových uzancí nedrží. Mým konečným cílem je pravda. Mým bezprostředním záměrem je přimět vás k tomu, abyste si srovnal tu mimořádnou mrštnost, o které mluvím, a tím vřeštivým (nebo skřípavým) a přerývaným hlasem, o jehož národnosti se ani dva lidé nedokázali shodnout a v jehož výlevech nerozeznal nikdo souvislou slabiku.“
Při těchto slovech mi bleskla hlavou matná a nehotová představa toho, co má Dupin na mysli. Zdálo se mi, že mi stačí jen krůček k pochopení, ale že k němu nemám dost sil – tak jako lidé, kteří se někdy přiblíží k samému prahu vzpomínky, a přece si nakonec nevzpomenou. Přítel promlouval dál: „Jak jste viděl, přešel jsem od úniku k otázce vniknutí do budovy. Chtěl jsem tím naznačit, že obojí bylo provedeno stejným způsobem na stejném místě.
Žádné komentáře
 
.