Taháky nejen do češtiny!!!

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ne (3926)
 

Ano (3845)
 

Odkazy

Písničky z filmů ZDARMA

Mamma mia!, Honey, Let´s Dance a dalších mnoho hudebních a tanečních filmů...

Libimseti.cz

Založ si vlastní profil a najdi spoustu kamarádů....

Španělština pro každého

Španělská slovíčka, slovesa, fráze,diskuze,.....

MP3 zdarma

Tisíce mp3trojek zdarma!!!!!!!

AUKRO

Každý den nové zboží...od 1Kč!!

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

Statistika

Edgar Allan Poe

Vražda v ulici Morgue (1.pokračování)

Nazítří přinesly noviny tyto doplňující podrobnosti: tragédie v ulici Morgue. V souvislosti s tímto podivným a hrůzyplným případem bylo vyslechnuto mnoho osob, nevyšlo však najevo nic, coby na tuto aféru vrhlo nové světlo. Uvádíme níže výtahy všech svědeckých výpovědí. Pauline Dubourgová, pradlena, přísežn vypovídá, že obě zesnulé znala tři roky. Po tu dobu prý pro ně prala. Stará paní a dcera spolu zřejmě dobře vycházely-měly se velmi rády. Výborně platily. Neví, co by řekla o jejich výdělcích či způsobu života. Madame se prý živila předvídáním budoucnosti. Proslýchalo se, že má úspory. Svědkyně tvrdí, že když se v domě zastavovala pro prádlo nebo je přinášela, nikdy nikoho nepotkala. Je přesvědčena, že dámy neměly služebnou. Má dojem, že v domě kromě třetího patra nebyl vůbec žádný nábytek. Pierre Moreau, trafikant, vypovídá, že téměř čtyři roky kupovala od něho paní L´Espanayová po troškách tabák a šňupací prášek. Narodil se v sousedství a vždycky zde bydlel. Zesnulá a její dcera obývaly dům, v němž byly nalezeny jejich mrtvoly, více než šest let. Předtím jej obýval klenotník, který pronajímal hořejší pokoje. Dům patř lpaní L´Espanayové. Té se později znelíbilo, jak nájemce špatně zachází s jejím majetkem, sama se tam tedy odstěhovala a už ani komůrku v domě nepronajala. Stará paní prý byla dětinská. Dceru viděl svěděk během oněch šesti let všehovšudy pětkrát či šestkrát. Obě žily naprosto odloučeně - povídalo se, že mají peníze. Od sousedů slýchal, že paní L´Espanayová věští budoucnost-nevěřil tomu. Kromě staré paní a dcery neviděl nikdy nikoho vcházet do dveří, jen dvakrát třikrát poslíčka a asi tak desetkrát lékaře. V tomto smyslu vypovídalo i mnoho dalších lidí z okolí. Žádný z nich se nevyjádřil, že by dům někdo častěji navštěvoval. Také nikdo nevěděl, má-li paní L´Espanayová a její dcera nějaké žijící příbuzné. Okenice průčelních oken bývaly zřídkakdy otevřeny. Všechna okna do dvora byla neustále zavřena s výjimkou oken velkého zadního pokoje ve třetím poschodí. Dům byl v dobrém stavu, ne příliš starý. Isidore Musét, strážník, vypovídá, že byl k domu přivolán kolem třetí hodiny ranní. U domovních dveří zastihl asi dvacet až třicet lidí, kteří se dobývali dovnitř. Posléze vrata sám vypáčil bajonetem-nikoli sochorem. Šlo to celkem hladce, protože to jsou vratao dvou křídlech a nebyla ani nahoře, ani dole pojištěna zástrčkou. Vřískot bylo slyšet až do chvíle, kdy se dveře rozletěly-pak naráz utichl. Vypadalo to, jako by nějaký člověk (nebo více lidí) ječel v hrozných mukách-byl to pronikavý, táhlý nářek, nikoli kátké a rychlé výkřiky. Svědek vedl ostatní po schodech. Když minuli první odpočívadlo, zaslechli dva hlasy v prudké, vzteklé hádce-jeden hlas hrubý, druhý mnohem vyšší-divný, vřeštivý hlas. Rozeznal prý několik slov, jež pronesl první z nich-patřil podle všeho Francouzovi. Ví bezpečně, že to nebyl ženský hlas. Rzeznal slova "sacré" a "diable". Vreštivý hlas zněl cizokrajně. Co říkal, to prý se nedalo určit, ale má dojem, že to bylo španělsky. Stav pokoje i těl, která našli, vylíčil pak svědek tak, jak jsme již včera popsali. Henri Duval, soused, povoláním stříbrotepec, vypovídá, že byl jedním z těch, kteří první vstoupili do domu. Potvrzuje zhruba výpověď Musétovu. Jakmile vnikli dovnitř, novu zajistili vrata, aby se do nich nenahrnul zástup, který se tu přes velmi časnou hodinu rychle rozrůstal. Vreštivý hlas, domnívá se svědek, byl nejspíš hlas nějakého Itala. Zcela určitě to nebyl Francouz. Není si jist, byl-li to hlas mužský. Mohl to být i ženský hlas. Italštinu prý neovládá. Slova se poznat nedala, avšak soudě podle přízvuku je přesvědčen, že to byl Ital. Znal paní L´Espanayovou a její dceru. S oběma se často vídal. Je si jist, že ječivý hlas nepatřil ani jedné ze zavražděných. Odenheimer, restauratér. Tento svědek se k výpovědi přihlásil dobrovolně. Nemluví francouzsky. Byl proto vyslýchán prostřednictvím tlumočníka. Pochází z Amsterodamu. Šel kolem domu v době, kdy se odtud ozývaly výkřiky. Trvalo to několik minut – snad deset. Byly to táhlé a pronikavé skřeky, ohavné a skličující. Svědek byl mezi prvními, kteří vstoupili do domu. Potvrdil v každém ohledu výpovědi ostatních – až n jednu okolnost. Ke si jist, že vřeštivý hlas byl hlas muže, a to Francouze. Nerozeznal slova, která neznámý vykřikoval. Pronášel je chvatně, přerývaně, byl v nich nejen vztek, ale i strach. Hlas zněl spíš skřípavě než vřeštivě. Nemůže ho označit jako hlas vřeštivý. Druhý, hrubý hlas opakoval několikrát „sacré“ a „diable“ a jednou řekl „mon Dieu“. Jules Mignaud, bankéř, majitel bankovního domu Mignaud a synové, ulice Deloraine. Toto je Mignaud starší. Madame L´Espanayová měla jisté jmění. U jeho firmy si otevřela účet před osmi lety na jaře. Ukládala dosti často po menších obnosech. Nikdy si nic nevyzvedla-teprve tři dny před smrtí, kdy si osobně vyžádala 4 000 franků. Částka byla vyplacena ve zlatě a s penězi byl poslán zaměstnanec banky. Adolphe Le Bon, zaměstnanec firmy Mignaud a synové, vypovídá, že dotyčného dne kolem dvanácté hodiny doprovázel paní L´Espanayovou do jejího bydliště. Nesl 4 000 franků uložených ve dvou měšcích. Když došli na místo, objevila se ve dveřích mademoiselle L´Espanayová a převzala od něho jeden z váčků. Druhý mu odebrala stará paní. Poté se svědek uklonil a odešel. V té době na ulici nikoho nespatřil. Je to postranní ulice-velmi opuštěná. William Bird, krejčí, vypovídá, že vstoupil s ostatními do domu. Je Angličan. V Paříži žije dva roky. Na schodišti byl jedním z prvních. Slyšel hádku. Hrubý hlas mluvil francouzsky. Nepamatuje si všechno, ale několik slov rozeznal. Zřetelně slyšel slova „sacré“ a „mon Dieu“. Současně se ozývaly zvuky, jako by se několik lidí pralo –jakési škrábání a strkání. Vřeštivý hlas byl velmi silný-silnější než hlas druhý. Svědek je přesvědčen, že to nebyl Angličan. Spíš se mu zdálo, že by to mohl být Němec. Není vyloučeno, že by to byl ženský hlas. Německy neumí. Když byli čtyři z jmenovaných svědků znovu předvoláni, shodně vypovídali, že dveře pokoje, v němž nalezli mrtvolu slečny L´Espanayové, byly ve chvíli jejich příchodu zevnitř zamčeny. Všude už bylo naprosté ticho, žádné sténání či jiné zvuky se neozývaly. Když vyrazili dveře, nikoho nespatřili. Okna jak zadního, tak předního pokoje byla spuštěna a zevnitř pevně zajištěna. Dveře mezi oběma místnostmi byly zavřeny, avšak nezamčeny. Dveře vedoucí z předního pokoje na chodbu byly zamčeny: klíč byl zastrčen zevnitř. Jeden pokojík v přední části domu na konci chodby ve třetím poschodí měl dveře pootevřené. Tato místnost byla přecpána starými postelemi, bednami a podobně. Všechny předměty byly pečlivě odstaveny a prohledány. Celý dům byl do posledního koutečku důkladně prohledán. Také komíny byly jak náleží prosmýčeny. Dům je třípatrový, s mansardami v podkroví. Poklop vikýře na střeše je přibit-zřejmě už léta nebyl otevřen. Svědkové se neshodovali v odhadu doby, která uplynula od okamžiku, kdy zaslechli hádku, do chvíle, kdy vyrazili dveře do pokoje. Někteří uváděli pouze tři minuty, jiní až pět minut. Bylo velmi obtížné dostat se dovnitř. Alfonzo Garcio, majitel pohřebního ústavu, vypovídá, že bydlí v ulici Morgue. Je původem Španěl. Byl v zástupu, který vnikl do domu. Nahoru však s ostatními nešel. Má slabé nervy, obával se následků z rozčilení. Hádku slyšel. Hrubý hlas mluvil francouzsky. Nepoznal, co říká. Člověk s vřeštivým hlasem byl Angličan-o tom není sporu. Svědek anglicky neumí, ale soudí tak podle přízvuku. Alberto Montani, cukrář, vypovídá, že patřil k prvním, kdo se pustili po schodech nahoru. Zmíněné hlasy slyšel. Muž s hrubým hlasem byl nepochybně Francouz. Několik slov svědek rozeznal. Mluvčí zřejmě někoho plísnil. Ječivému hlasu nerozuměl. Mluvil zřejmě rychle a nesouvisle. Má dojem, že to byl Rus. Dále svědek potvrzuje to, co bylo všeobecně vypovězeno. Je Ital. Nikdy se nestkal s rodilým Rusem. Poté několik znovu předvolaných svědků dosvědčilo, že všechny komíny vedoucí z krbů ve třetím patře jsou příliš úzké,aby se jimi mohl provléci člověk. Pokud jde o smýčení, o němž tu padla zmínka, bylo provedeno pomocí válcovitých štětek, jakých používají kominíci. Kdejaký dýmník v domě byl skrznaskrz prošťourán. Dům také nemá žádné schodiště, po němž by byl mohl někdo uniknout, zatímco lidé z ulice vystupovali po schodišti. Tělo slečny L´Espanayové bylo v komíně tak pevně zaklíněno, že čtyři nebo pět mužů muselo spojit své síly, aby je odtud vyprostili. Paul Dumas, lékař, vypovídá, že ho za svítání přivolali, aby ohledal mrtvoly. Obě těla ležela na ložních povlacích v pokoji, kde byla nalezena slečna L´Espanayová. Pokožka mladé dámy byla silně pohmožděna a sedřena. Její vzezření lze přičíst prostému faktu, že tělo bylo vraženo do komína. Na hrdle byly četné stopy násilí. Hned pod bradou bylo několik šrámů a mezi nimi četná zčernalá místa-zřejmě otisky zarytých prstů. Tvář byla příšerně zohavena, oči vytřeštěné. Jazyk místy prokousán. V krajině břišní objevena velká podlitina, způsobená patrně tlakem kolena. Podle názoru doktora Dumase byla slečna L´Espanayová uškrcena jednou nebo dvěma neznámými osobami. Tělo její matky bylo strašlivě znetvořeno. Všechny kosti pravé nohy a paže byly víceméně roztříštěny. Levá holenní kost a žebra po levé straně zpřelámány. Celé tělo bylo hrůzně potlučeno a zohaveno Nedá se říci, jak k těmto zraněním došlo. Mohla být způsobena těžkou dřevěnou palicí, železným sochorem, židlí, jakýmkoli velkým, bytelným, tupým předmětem-jestliže touto zbraní vládl nesmírně silný muž. Je vyloučeno, aby jakoukoli zbraní něčeho takového byla schopna žena. Hlava zesnulé – když ji svědek spatřil – byla od těla úplně oddělena a byla značně potlučena. Hrdlo bylo zřejmě rozříznuto nějakým velmi ostrým nástrojem-nejspíš břitvou. Alexandre Etiene, ranhojič, byl přivolán doktorem Dumasem k ohledání těl. Potvrdil svědectví i domněnky doktora Dumase. Třebaže bylo vyslýcháno ještě několik dalších osob, nic významnějšího již nevyšlo najevo. Tak záhadná a v každém ohledu tak nepochopitelná vražda – byla-li to vůbec vražda – nebyla dosud v Paříži spáchána. Policie je úplně bezradná-zjev velmi neobvyklý v případech podobného rázu. Na obzoru však není ani náznak nějaké stopy. Večerní vydání těchto novin oznámilo, že ve čtvrti St. Roch panuje dosud značný rozruch.-dotyčný dům i okolí byly prý znovu důkladně prozkoumány, byly zahájeny i další výslechy - zatím bez výsledku. V dodatku však stálo, že Adolphe Le Bon byl zatčen a ponechán ve vazbě – třebaže se neukázalo nic, kromě skutečností již vylíčených, co by ho nějak inkriminovalo. Dupin se o vývoj této události zřejmě silně zajímal – aspoň jeho chování mi to naznačovalo, přímo se k ní totiž nevyjadřoval. Teprve po zprávě, že byl zatčen Le Bon, se mne zeptal, co si o těch vraždách myslím. Nezbývalo mi, než souhlasit s celou Paříží a pokládat je jako ona za neřešitelnou záhadu. Řekl jsme, že si nedovedu představit , jakou metodou by bylo možné vraha vypátrat. „Nesmíme ovšem posuzovat metody podle tohoto povrchního vyšetřování,“ pravil Dupin. „Pařižská policie, tolik vynášená pro svůj ostrovtipm je jenom prohnaná, nic víc. V jejím postupu není promyšlená metoda, jen běžná denní rutina. Rozvine před vámi ohromnou škálu zákroků a opatření, ty se ale často tak dokonale nehodí k záměrům, kterým mají sloužit, že si bezděky vzpomenete na Moliérova pana Jourdaina, jak si žádá župan, aby se mu lépe poslouchala hudba. Naše policie dosahuje nezřídka až překvapujících výsledků; jenže se o ně většinou zaslouží pouhá píle a příčinlivost. Kde se tyto vlastnosti nedají uplatnit, tam se její plány hatí. Prefekt Vidocq měl například výborný detektivní čich a byl velmi vytrvalý. Ale bez intelektuální průpravy ho právě ta jeho horlivost v pátrání ustavičně sváděla na scestí. Kazil si rozhled tím ,že na všechno hleděl moc zblízka. Snad tu a tam viděl neobyčejně ostře nějaký detail, ale právě pro něj ztrácel ze zřetele celek. Někdy se zkrátka nevyplácí zavrtávat se příliš do hloubky. Pravda není vždycky ve studni. Já se ostatně domnívám, že důležitější vědomosti získáme zpravidla na povrchu. Hledáme hlubiny na dně nížin, a zatím je najdeme na vrcholcích hor. Velmi názorně se vznik takových omylů projevuje v pozorování nebeských těles. Podívejte se na hvězdu přimhouřenýma očima, letmo, úkosem, odhalte jen vnější část sítnice (citlivější na slabé vjemy světla než vnitřní partie), a uvidíte hvězdu zřetelně, nelépe posoudíte třpyt – třpyt, který je tím matnější, čím otevřeněji, upřeněji na ni hledíte. Větší počet paprsků dopadá na sítnici samozřejmě v druhém případě, ale v prvním je můžete vnímat mnohem jemněji. Přehnaná důkladnost nás mate, oslabuje myšlení, a je docela možné, že nám i sama Venuše zmizí z nebeské báně, jestliže ji pozorujeme příliš vytrvale, příliš úporně, příliš upřeně.
Pokud se té vraždy týká, ověřme si sami některé údaje, než si o nich utvoříme pevnější názor. Pátrání nám poskytne trochu zábavy“ – tento výraz mi v této souvislosti zněl od Dupina dosti divně, ale mlčel jsem – „a kromě toho Le Bon mi kdysi prokázal službu, za kterou jsem mu dosud vděčný. Pojďte, prohlédneme si to místo na vlastní oči. Znám policejního prefekta, pana G., a potřebné povolení hladce získáme“.
Dostali jsme povolení a ihned jsme se vypravili do ulice Morgue. Je to jedna z těch nuzných příčných ulic mezi třídami Richelieu a St. Roch. Dorazili jsme tam až pozdě odpoledne, neboť tato čtvrť je velmi daleko od místa, kde jsme bydleli. Dům jsme snadno nalezli-z protějšího chodníku civělo na jeho zavřené okenice s marnou zvědavostí stále ještě hodně lidí. Byl to běžný pařížský dům s průjezdem, po jehož straně stála zasklená domovnická budka s posuvným okénkem. Než jsme vstoupili dovnitř, zašli jsme o kus dál, zabočili jsme do úzké uličky, pak jsme znovu zahnuli, až jsme se ocitli za budovou. Dupin obhlížel nejen dům, ale celé okolí s puntičkářským zájmem, jehož účelnost mi unikala.
Stejnou cestou jsme se pak vrátili k průčelí domu, zazvonili, a když jsme ukázali doklady, vpustili nás policejní úředníci dovnitř. Vystoupili jsme po schodech a zašli do místnosti, kde bylo nalezeno tělo slečny L´Espanayové a kde obě zesnulé dosud ležely. Pokoj byl ponechán jako obvykle v původním nepořádku. Nespatřil jsem nic, s čím bych už nebyl obeznámen z Gazette des Tribunaux. Dupin všechno dopodrobna zkoumal-včetně těl zavražděných. Pak jsme se odebrali do ostatních místností a do dvora. Všude nás doprovázel strážník. Zabývali jsme se prohlídkou až do setmění. Cestou domů si můj společník na chvilku zaskočil do redakce jednoho deníku.
Již jsem uvedl, že vrtochy mého přítele byly roztodivné a že jsem k nim byl shovívavý. Tentokrát si zamanul, že se vyhne hovoru o vraždě až do příštího poledne.Pak se mne znenadání zeptal, jestli jsem na místě činu nezpozoroval něco zvláštního.
Slovo „zvláštního“ vyslovil s tak divným důrazem, že mne bůhví proč zamrazilo.
„Ne, nic zvláštního,“ řekl jsem, „alespoň o nic víc, než co jsme oba přečetli v novinách“.
„Obávám se,“ pravil Dupin, „že Gazette des Tribunaux nepronikla k hrůzné podstatě případu. Ale jalové názory tohoto plátku můžeme klidně pominout. Mám dojem, že záhada připadá lidem neřešitelná právě z těch důvodů, které by naopak měly vést k přesvědčení, že se dá lehce rozluštit – mám na mysli výlučnou povahu průvodních zjevů, jejich přemrštěnost. Policii mate zdánlivý nedostatek motivů-nikoli k vraždě samé, ale k zrůdnosti vraždy. Také ji přivádí z míry zdánlivá diskrepance mezi zaslechnutu hádkou a skutečností, že nahoře kromě zavražděné slečny nikoho nenašli a přitom odtamtud nikdo nemohl uniknout, aniž by nebyl na schodech přistižen. Hrozný chaos v pokoji, tělo zavražděné hlavou dolů v komíně krbu, úděsně zohavená mrtvola staré paní – tyto zjevy s těmi, o kterých jsem se právě zmínil, které ani uvádět nemusím, stačily nadobro ochromit soudnost policejních agentů – jejich honosný ostrovtip střílí vedle. Zabředli do hrubého, ale běžného omylu-pletou si neobvyklé s nepochopitelným. Ale právě tím, že se vychyluje z roviny obvyklého postupu, razí si rozum cestu k pravdě-jinak se jí ani dopátrat nemůže. Při vyšetřování, které teď podnikáme,bychom se neměli ptát ani tak Co se stalo? Jako spíš Co se tu stalo, co se ještě nikdy předtím nestalo? A tak tedy snadnost, s kterou dosáhnu – nebo jsem už dosáhl – rozluštění této záhady, je přímo úměrná její zdánlivé neřešitelnosti v očích policie.“
Zíral jsem na Dupina v němém úžasu.
Žádné komentáře
 
.