Taháky nejen do češtiny!!!

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ne (3926)
 

Ano (3845)
 

Odkazy

Písničky z filmů ZDARMA

Mamma mia!, Honey, Let´s Dance a dalších mnoho hudebních a tanečních filmů...

Libimseti.cz

Založ si vlastní profil a najdi spoustu kamarádů....

Španělština pro každého

Španělská slovíčka, slovesa, fráze,diskuze,.....

MP3 zdarma

Tisíce mp3trojek zdarma!!!!!!!

AUKRO

Každý den nové zboží...od 1Kč!!

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

Statistika

Edgar Allan Poe

Vražda v ulici Morgue

Jaké písně zpívaly Sirény? Jaké jméno si dal Achilles, když se skrýval před ženami? Tyto otázky, jakkoli záhadné, Se úplně nevymykají našim dohadům. SIR THOMAS BROWNE, POJEDNÁNÍ O STARÝCH POPELNICÍCH
Duševní schopnosti, kterým se říkává analytické, bývají samy jen v nepatrné míře přístupny analýze. Posuzujeme je pouze podle jejich působnosti. Víme o nich mimo jiné, ž člověku, který jich má nadbytek, jsou vždycky zdrojem vzrušujících požitků. Tak jako se silák raduje ze své fyzické zdatnosti a libuje si v cvicích, jež napínají jeho svalstvo, tak tvor analytický nachází potěchu v oné duševní činnosti, která něco řeší, rozuzluje. Oblaží ho i sebeskrovnější úkol – jen když na něm může uplatnit své vlohy. Miluje šarády, rébusy, hieroglyfy a v každém řešení projeví takový stupeň ostrovtipu, že se to průměrnému mozku zdá až nepřirozené. Výsledky, kterých dosáhl krajně důsledným metodickým postupem budí vpravdě dojem bleskového vnuknutí. Luštitelské nadání je patrně velmi silně podněcováno studiem matematiky, zvláště jejího nejvýznačnějšího odvětví, kterému se neprávem, - ale přitom zcela výstižně – říká analytika. Ovšem kalkulovat ještě neznamená analyzovat. Šachista například provádí prvé, aniž se namáhá druhým. Z toho plyne, že šachy, sledujeme-li jejich vliv na povahu myšlení, se hodnotí naprosto mylně. Nepíši tu žádné pojednání, prostě jen uvádím místo předmluvy k poněkud neobvyklému příběhu několik postřehů, jež mě namátkou napadají; proto si také dovoluji tvrdit, že neokázalá hra v dámu klade na vyšší úvahové schopnosti intelektu mnohem výraznější a také prospěšnější nároky než nabubřelé hračkaření šachu. U šachu, kde každá figura táhne jinak a každý její bizardní tah má různý a proměnlivý význam, se to, co je jen spletité, pokládá mylně (je to běžný omyl), za něco hlubokého. Stěžejní úlohu tu nesporně hraje pozornost. Jakmile na vteřinku ochabne, dopustí se hráč přehmatu, a ti znamená oslabení nebo porážku. Protože možných tahů je nejen velký počet, ale jsou i kombinované,nebezpečí takových přehlédnutí se mnohonásobí; a v devíti případech z desíti vítězí soustředěnější hráč nad bystřejším. Kdežto u dámy, kde sou tahy jednoho druhu a mají jen málo obměn, je pravděpodobných nedopatření daleko méně, a protože pozornost zůstává poměrně nezatížena, dosahuje jedna strana převahy nad druhou výlučně zásluhou většího ostrovtipu. Ale abychom byli méně abstraktní-představme si partii dámy, při níž jsme omezili kameny na čtyři dámy a kde je tedy přehlédnutí téměř vyloučeno. Je nasnadě, že takto lze výhry dosáhnout (jsou-li partneři stejné úrovně) jedině nějakým promyšleným tahem, vycházejícím z jistého rozumového vypětí. Zbaven obvyklých pomůcek ponoří se analytik do protivníkovy mysli, vžije e do něho, a tak nezřídka bleskurychle vyhmátne jediný způsob (někdy až směšně jednoduchý), jakým ho svede k omylu, nebo k překotnému výpočtu. O whistu je známo, jaký má vliv na schopnost, které se říká reálné předvídání, a je také známo, že lidé nejvyšší intelektuální úrovně mají v této karetní hře zdánlivě nepochopitelnou zálibu, kdežto šachy zavrhují jako nicotnou zábavu. V tomto oboru byste sotva našli něco, co by si vyžadovalo náročnější analytické úvahy. Nejlepší šachista pod sluncem nemusí být o nic víc než nejlepší šachista, avšak zběhlý hráč whistu má jisté vyhlídky na úspěch ve všech významnějších oblastech činnosti, kde se rozum střetává s rozumem. Říkám-li zběhlý, mám na mysli onu hráčskou virtuozitu, jež v sobě zahrnuje znalost všech zdrojů, z kterých lze čerpat přípustné výhody. Jsou nejen rozmanité, ale i mnohotvárné, a často bývají zasuty v odlehlých koutech mysli, které jsou běžnému vnímání naprosto nedostupné. Bedlivě sledovat znamená přesně si pamatovat; z tohoto hlediska bude šachista, který se umí soustředit, hrát whist výborně-ostatně Hoylova pravidla (založená pouze na mechanickém výkladu hry) pochopí bez nesnází každý. A tak podle obecného mínění k dobré hře úplně stačí mít spolehlivou paměť a řídit se „návodem“. Avšak právě v postavení, které vybočuje z rámce pouhého pravidla, prokáže analytik své umění. Potichu učiní spoustu postřehů a závěrů. Jeho soupeři udělají patrně totéž, a rozdíl v rozsahu získané informace netkví tolik v platnosti závěru jako spíš v hodnotě postřehu. Je nezbytné vědět., co se má pozorovat.Náš hráč se v tomto ohledu nijak neomezuje, a třebaže se plně věnuje hře, vyvozuje soudy i z faktů, které s hrou přímo nesouvisí. Zkoumá tvář svého spoluhráče a srovnává ji s výrazem obou protivníků. Rozbírá způsob, jakým každý z hráčů třídí v ruce karty, a často z letmého pohledu vyčte, kolik má kdo trumfů nebo honérů. V průběhu hry zaznamenává každý záchvěv obličeje a střádá si do zásoby bohaté poznatky, jež mu skýtá střídavý výraz sebejistot, překvapení, triumfu nebo vzteku. Podle osobitého způsobu, jakým kdo dělá „štychy“, dovede posoudit, má-li od něho čekat další. Gesto, s jakým hráč hodí na stůl karty, mu prozradí úskok. Bezděčné nebo nestřežené slůvko, náhodně upuštěná nebo otočená karta a úzkost nebo ledabylost, s jakou ji hráč zakrývá, počínání vzatků a jejich pořadí, rozpaky,váhání, dychtivost nebo tréma – to všechno jeho zdánlivě intuitivnímu vnímání napovídá, na čem vlastně je. Stačí, aby se hra dvakrát třikrát otočila,a náš hráč bezpečně ví, kdo má co v ruce. Od té chvíle klade na stůl karty s jistotou tak cílevědomou, jako by ostatní hráli s odkrytým listem. Analytické schopnosti nesmíme zaměňovat s prostým důvtipem – vždyť zatímco se analytik bez důvtipu neobejde, bývá důvtipný člověk často nechopen analýzy. Smysl pro souslednost či kombinaci, kterému frenologové v domnění, že je to základní vlastnost, přisoudili (myslím, že mylně) samostatný orgán, se tak často nachází u lidí, jejichž inteligence hraničí v jiných oblastech s idiotstvím, že se o tento zjev začali živě zajímat autoři zabývající se lidským chováním. Mezi důvtipem a analytickým smyslem je vlastně mnohem větší rozdíl než mezi libovůlí fantazie a tvořivou imaginací, i když rozdíl velmi obdobné povahy. Je totiž známo,že důvtipní si vždy rádi hrají s představami, kdežto člověk obdařený skutečnou obrazotvorností nemůže být analytický. Následující vyprávění bude čtenáři připadat tak trochu jak oživený komentář k názorům, jež jsem právě vyslovil. Když jsem před časem trávil jaro a část léta v Paříži, seznámil jsem se tam s panem Dupinem. Tento mladý muž pocházel z vynikající, možno říci vznešené rodiny, avšak řada neblahých událostí ho uvrhla do takové bídy, že jí podlehl i jeho životní elán, takže už se ani nesnažil uplatnit se nějak ve světě nebo vydobýt zpátky ztracené jmění. Laskaví věřitelé si ponechali v držení malý zbytek dědictví z důchodu, který mu z toho plynul, si při úsporném hospodaření dokázal opatřit nejnutnější potřeby. Po nadbytku netoužil. Jediným přepychem, který si dovoloval, byly knihy, a těch se v Paříži dostane habaděj. Poprvé jsme se setkali v jedné zastrčené knihovně na Montmartru, kde nás vlastně sblížila náhoda:oba jsem se pídili po témž vzácném, velmi zajímavém spise. Znovu a znovu jsme se vídali. Silně mě zaujal jeho rodinný příběh, líčil mi jej dopodrobna s onou otevřeností, kterou si žádný Francouz neodepře, má-li za námět sebe. Také jsem nevycházel z úžasu nad jeho nesmírnou sčetlostí, ale nejvíc ze všeho m nadchl nespoutaný zápal a živoucí svěžest jeho fantazie. Nacházeje v Paříži to, co jsem tehdy hledal, měl jsem najednou pocit, že společnost tohoto člověka by pro mne byla neocenitelným darem, a také jsem se mu s tím upřímně svěřil. Posléze jsem se dohodli, že po dobu mého pobytu ve městě budeme společně bydlet, a protože mé hmotné poměry nebyly tak stísněné jako jeho, dovolil mi, abych na vlastní náklady najal podle našeho společného, poněkud fantaskně pochmurného vkusu zařídil sešlé, bizardní stavení, které pro nějakou pověru, po níž jsme se raději nevyptávali, dlouho nikdo neobýval a které se drolilo a chátralo v zapadalé, opuštěné části předměstí St. Germain. Kdyby svět věděl, jaký jsme v tomto domě vedli život, byl by nás měl za blázny – třebaže za blázny neškodné letory. Naše odloučení bylo dokonalé. Návštěvy jsme nepřijímali. Bedlivě jsme tajili místo našeho ústraní před svými někdejšími společníky. Na Dupina Paříž už dávno zapomněla a on na ni. Žili jsme pohrouženi do svých existencí, úplně pro sebe. Nevím proč – snad z rozmaru fantazie – tíhl můj přítel náruživě k noci, miloval samu její podstatu; a já jsme tomuto podivínskému sklonu i ostatním jeho vrtochům také znenáhla propadal – docela bez zábran jsem se podvoloval jeho bláznivým výstřednostem. Ta černá paní u nás, toť se ví, nezůstávala napořád; my jsme si ji však zpřítomňovali uměle. Při prvním zásvitu jitra jsme pozavírali bytelné okenice našeho prastarého domu a zažehli dvě štíhlé, voňavé svíce, které vydávaly jen sporé a ponuré světlo. V jejich paprscích jsme se pak celou duší hroužili do snů-četli jsme, psali, rozmlouvali, dokud nám hodiny neohlásily příchod skutečné temnoty. Potom jsme jako dva blíženci vyráželi do ulic, kde jsem se pouštěli na dlouhé a daleké toulky, abychom v ostrých světlech a stínech lidnatého velkoměsta nacházeli ono nepřeberné množství vzrušujících dojmů, jež může naskytnout tiché pozorování. V těchto chvílích jsem se musel neustále s obdivem pozastavovat (ačkoli přítelova překypující obraznost mi to dávala tušit) nad Dupinovou mimořádnou analytickou schopností. Sám ji také s náramným gustem uplatňoval, a třebaže se s ní zrovna neblýskal, docela bez obalu doznával, jakou mu působí slast. S tlumeným pochechtáváním se mi pochlubil, že před ním většina lidí nosí svá ledví docela odkrytá, a nejednou mi toto tvrzení přesvědčivě dokázal otřesně důvěrnou znalostí mého vlastního nitra. V takových okamžicích se choval velmi chladně a roztržitě, jeho oči dostal nepřítomný výraz a jeho hlas, jindy sytý tenor, vystoupil do fitsule, která by zněla až nedůtklivě, nebýt uvážlivé, pečlivé artikulované výslovnosti. Když jsem ho v tomto rozpoložení pozoroval, často jsem se zahloubal nad starým učením o dvojjedinosti duše a s jistým pobavením jsem si představoval dva Dupiny – jednoho tvořivého, druhého nemilosrdně pitvajícího. Ať nikdo z toho, co jsem právě napsal, nevyvozuje, že tu rozvádím nějaký záhadný či romanticky nadnesený příběh. To, co jsem na Francouzovi vylíčil, vyplývalo jen z jeho vzrušené nebo snad chorobné inteligence. Avšak charakter jeho postřehů v takových náladách nám nejlépe přiblíží tento příklad. Jedné noci jsme se proházeli dlouhou špinavou ulicí poblíž Palais Royal. Oba jsme se v duchu něčím obírali a aspoň čtvrt hodiny z nás nikdo nepromluvil. Znenadání přerušil Dupin ticho slovy: „Je opravdu mrňavý, hodil by se spíš do divadla Vatieté.“ „To dá rozum,“ řekl jsem bezděčně, aniž jsem zprvu zpozoroval (tak jsem byl totiž zahloubán), jak souhlasně zapadla jeho poznámka do mých úvah. Vzápětí jsem se však s ohromením vzpamatoval. „Dupine,“ řekl jsme vážně, „tohle zaboha nepochopím.Přiznám se vám, že jsem bez sebe úžasem, sotva věřím svým smyslům. Jak jste to věděl, že myslím na –“ a tu jsem se odmlčel, abych si nad veškerou pochybnost ověřil, zda skutečně ví, na koho jsem myslel. Mé myšlenky se opravu točily kolem tohoto námětu. Chantilly býval příštipkářem, v ulici St. Denis, pak se zbláznil do divadla, troufl si na titulní roli v Crébillonově tragédii Xerses a za svou námahu stržil nehoráznou ostudu. „povězte mi, proboha,“ zvolal jsem, „jakou metodou – je-li to vůbec metoda – jste dokázal vyhmátnout přesně mé myšlenky.“ Byl jsem po pravdě mnohem víc ohromen, než jsem mu chtěl dát najevo. „To ten ovocnář vás přivedl k závěru, že švec na Xerxa dost nevyrostl,“odpověděl přítel. „Ovocnář! To je k nevíře – kde se vzal jaký ovocnář?“ „Ten člověk, co do vás vrazil, když jsme zahýbali do téhle ulice-je to snad čtvrt hodiny.“ Tu jsem se rozpomněl, že jakýsi ovocnář s velkým košem jablek n hlavě mě opravdu nechtě div neporazil, když jme vycházeli z postranní ulice na hlavní třídu, kde jsme teď stáli – co to však mělo společného s Chantillym, tomu jsem za mák nerozuměl. Dupin byl na hony vzdálen jakémukoli šarlatánství. „Vysvětlím vám to,“ pravil, „a abyste všechno beze zbytku pochopil, probereme pozpátku sled vašich myšlenek od okamžiku, kdy jsem na vás promluvil, až k srážce s dotyčným ovocnářem. Větší články řetězu jdou takhle za sebou:Chantilly, Orión, doktor Nicholas, Epikur, stereotomie, dlažební kameny, ovocnář.“ Je málo lidí, kteří by se někdy v životě nebavili tím, že si v duchu krok za krokem znovu opakovali cestu, po které došli k určitému soudu. Je to počínání často velmi zajímavé a toho, kdo se do něho pouští poprvé, velmi udiví zdánlivě neomezená vzdálenost a nesouvislost mezi výchozím bodem a cílem. A teď si představte údiv, jaký jsem prožíval, když jsme slyšel Francouzova slova a když mi nezbývalo než potvrdit jejich pravdivost. Dupin pokračoval: „Než jsme odbočili z postranní ulice, hovořili jsme, pokud vím, o koních. To bylo naše poslední téma. A jak jsme mířili do téhle ulice, přehnal se kolem vás ovocnář s hromným košem na hlavě a odstrčil vás na hromadu dlažebního kamení - spravují tam totiž chodník. Šlápl jste na jednu z těch pohozených kostek, uklouzl jste, trošku si podvrtl kotník, zřejmě vás to popudilo nebo rozladilo, něco jste zamručel, ještě jste se ohlédl po kupě kamení a pak jste mlčky vykročil dál. Ani jsem si moc nevšímal, co provádíte, ale pozorovat je mi poslední dobou už jakousi druhou přirozeností. Pořád jste se díval do země, nerudně jste těkal po dírách a výmolech v dlažbě – takže jsem věděl, že stále ještě myslíte na kamení – a když jsme dorazili k uličce, kterou pokusně vydláždili do sebe zapadajícími, stmelenými bloky. Tady se vám tvář vyjasnila a pohyby vašich rtů mi neklamně prozradily, že jste si zamumlal slovo stereotomie – výraz velmi přiléhavý pro ten druh dláždění.Věděl jsem, že od streotomie musíte nutně přejít na atomy a od nich je krůček k Epikurovu učení; a protože jsem při naší nedávné debatě na toto téma nadhodil, jak poslední výzkumy nebulární kosmogonie jednoznačně, třebaže takřka bez ohlasu, potvrdily neurčité dohady toho vznešeného Řeka, tušil jsme, že vzhlédnete k velké mlhovině Oriónu, dokonce jsem to s jistotou očekával. Také jste vzhlédl – a tím jste mě ubezpečil, že správně sleduji postup vašich myšlenek. Pak jsem si vzpomněl na hanopis, který vyšel ve včerejším čísle Musée, kde tak ukrutně rozcupovali Chantillyho. V ošklivé narážce na to, že si příštipkář změnil jméno, sotvaže si nazul koturny, ocitoval kritik jeden latinský verš, o kterém jsme už častěji hovořili. Mám na mysli tohle: První hláska ztratila svůj zvuk. Řekl jsem vám kdysi, že se vztahoval na Orión, který se dříve psával Urión, a protože s tímto výkladem souviseli jisté břitkosti, věděl jsem, že jste na to nezapomněl. Bylo mi tedy jasné, že se nevyhnete spojení představy Oriónu s Chantillym. A že jste je opravdu spojil, poznal jsem z úsměvu, který se vám mihl na rtech. Myslel jste na oběť, kterou ten chudák švec podstoupil. Až dosud jste se při chůzi hrbil, najednou jste se ale vypjal a napřímil. Nabyl jsem jistoty, že jste si vybavil zakrslou postavu Chantillyho. V tom okamžiku jsem vaše úvahy přerušil poznámkou, že je opravdu mrňavý – ten Chantilly – a že by se hodil spíš do divadla Varieté.“ Když jsme si nedlouho poté prohlíželi večerní vydání listu Gazette des tribunaux, upoutal naši pozornost tento článek: POZORUHODNÁ VRAŽDA Dnes kolem třetí hodiny ranní byli obyvatelé čtvrti St.Roch vyburcováni ze spánku strašlivými výkřiky, které zjevně vycházely ze třetího poschodí jistého domu v ulici Morgue. Zmíněný dům obývaly pouze dvě ženy: paní L´Espanayová a její dcera, slečna Kamila L´Espanayová. Po kratším zdržení, způsobeném marnými pokusy dostat se do domu obvyklou cestou, byla domovní vrata vypáčena sochorem a osm až deset sousedů v doprovodu dvou strážníků vniklo dovnitř. Křik zatím ustal. Pak ale, ještě než vyběhli do prvního patra, rozeznali dva až tři hrubé, vztekle se hádající hlasy, které se ozývali odkudsi seshora. Když ale dorazili k druhému odpočívadlu, i tyto zvuky umlkly a všude se rozhostilo naprosté ticho. Supina se rozdělila na menší hloučky, které chvatně postupovaly od místnosti k místnosti. Když pak několik lidí vstoupilo do velkého zadního pokoje ve třetím patře (jeho dveře byly zevnitř zavřeny a musely být vyraženy), naskytla se jim podívaná, která každého ohromila právě tak hrůzou jako úžasem. V místnosti byla strašná spoušť - nábyte kroztřískán a rozmetán do všech koutů Z jediného lůžka byla odtraněna matrace a pohozena na podlaze uprostřed pokoje. Na křesle ležela břitva potřísněná krví. Na krbu se válely dva tři dlouhé, husté chomáče šedivých vlasů, také zakrvácenéa zřejmě vyškubnuté i s kořínky. Na podlaze se našly čtyři napoleondory, jedna náušnice s topasem, tři velké stříbrné lžíce a tři menší alpakové, jakož i dva měšce, obsahující téměř čtyři tisíce zlatých franků. Zásuvky prádelníku, který stál v jednom rohu, byly zotvírány a zřejmě vybrakovány, třebaže mnoho věcí tam ještě zůstalo. Pod matrací (nikoli pod postelí) byl objeve nželezný trezorek. Byl otevřený, klíček dosud v zámku. Kromě několika starých dopisů a jiných bezvýznamných písemností byl prázdný.
Po paní L´Espanayové se na místě žádná viditelná stopa nenašla; když však v krbu bylo zpoorováno větší množství sazí, byl prohledán komín a odtud (hrůza vypovědět!) vytáhli mrtvolu její dcery, která hlavou dolů byla vtlačena hluboko od úzkého otvoru. Tělo bylo ještě teplé. Při bližším ohledání se zjistilo moho oděrek, způsobených bezpochyby násilím, jak tělo bylo vráženo do komína a odtud vyprošťováno. Na tváři byly objeveny četné škrábacne a na hrdle temné podlitiny i hluboké zářezy od nehtů, zaznačující, že oběť byla zardoušena. Když byl v domě prozkoumán kdejaký kout a nic dalšího se tu již nevypátralo, odebrala se skupina na dlážděný dvorek za budovu. Tam ležela mrtvola staré dámy s hrdlem do té míry přeťatým, že při pokusu zvednout ji hlava od těla odpadla. Jak tělo, tak hlava byly strašlivě zohaveny, zvláště tělo, které již bezmála pozbývalo jakoukoli lidskou podobu. Domníváme se, že k rozluštění této strašlivé záhady nevede zatím nejmenší stopa. -
Žádné komentáře
 
.